Mrazivá La Diagonela očima Lenky Blažkové

Musím přiznat, že jsem se dlouho rozmýšlela, zda-li mám zveřejnit nějaký příspěvek k letošnímu závodu La Diagonela, přeci jen jsem se zrovna tímto proslavit nechtěla. Nakonec jsem se ale odhodlala sdílet svůj „zážitek“ s ostatními, a to i z hlediska osvěty léčby a ošetřování omrzlin. Touto cestou bych chtěla především poděkovat MUDr. Lucii Smrčkové a celému personálu nemocnice ve Vysokém nad Jizerou za veškerou péči! Je to špičková nemocnice, a to nejen po odborné stránce, ale i lidskostí všech lékařů a sestřiček! Dále bych chtěla poděkovat všem svým týmovým kolegům ze SMT za veškerou pomoc a podporu a samozřejmě i svým blízkým za trpělivost! A teď už k věci… V den závodu panovalo typicky „diagonelské“ počasí – mráz a jasné počasí. Oproti minulým ročníkům se startovalo dříve a spousta závodníků proto jela v převlecích, návlecích, s vyhřívanými polštářky, apod, aby se chránili před ranním mrazem. I já jsem si oblékla o několik vrstev oblečení více než obvykle…Před startem jsem si byla vyzkoušet lyže a potvrdila jsem si, že na přemrzlém prašanu to prostě moc nejede, „snad na tom budou ostatní stejně“, říkala jsem si v duchu a přesunula jsem se do prostoru startu. V celém tomto prostoru jsme museli být v rouškách, které jsme při průchodu do startovního koridoru sundávali. Za normálních klimatických podmínek to nezabere více než 5 sekund, ale v případě arktických podmínek je to o dost komplikovanější a časově náročnější úkon. Ale podařilo se a už se startuje, bohužel hned po startu zjišťuji, že lyže na těchto podmínkách nejsou moc konkurenceschopné a prvních 5 km bojuji sama se sebou a rozmýšlím se, zda-li vzdát (naše ubytování je přeci při cestě) a nebo pokračovat, nakonec se rozhoduji pro to pokračovat… Cestou projíždíme několik mlžných oparů, ve kterých je ještě o něco chladněji, ale stále pokračuji a zdá se mi, že závodnice, se kterými jedu postupně „odpadají“, ve skutečnosti dobrovolně vzdaly. Během cesty občerstvuji pouze pití, všechny gely mi zamrzly, první a vlastně i poslední gel dostávám 10 km před cílem, ale mám radost a „uháním“ k cíli a konečně protínám cílovou pásku, pořadatelé na mě počkali, jinak je v celém areálu „prázdno“. V cíli sundávám rukavice a zjišťuji (opravdu jsem to do té doby nevěděla), že mi omrzly konečky prstů, „to rozmrzne“, říkám si a jdu hledat ostatní týmové kolegy, kteří na mě musí čekat. Za chvilku odjíždíme na ubytování, kde se začínám rozmrazovat, prsty na nohou se vrátily do normálu, ty na rukou úplně ne, jsou krapet „fialovější“ než obvykle, ale nezoufám, „to přeci časem rozmrzne“! Když trochu přeskočím, moji týmový kolegové jsou o dost starostlivější, takže mi naordinují doplňovat hodně tekutin se zázvorovým sirupem, Acylpyriny, vit. C a dají mi všechen jejich Aspirin. Stále si říkám, „to přeci rozmrzne“! V noci to přichází k sobě, bolí to a do rána mi naskáčou puchýře, prsty mám jako „lízátka“. Cesta do ČR probíhá v podstatě bez komplikací a doma pořizuji první fotografie svých omrzlin, které posílám do oběhu. Je mi doporučeno dojít si k lékaři, což druhý den udělám a hned v úterý odpoledne pokračuji přes přímluvu několika týmových kolegů a jejich přátel „preventivně“ (aspoň si to v té chvíli říkám) do nemocnice ve Vysokém nad Jizerou do péče MUDr. Lucie Smrčkové. Všichni jsou překvapení, jak se mi to přihodilo a říkají, že udělají maximum. Hned dostávám kapačky a spoustu léků – ATB, léky na ředění krve a na roztahování kapilár. Pak přichází šok – čtvrteční velká vizita – kdy prudce procitám, situace je vážná, jedná se prý o 3. stupeň omrzlin a bojuje se o délku prstů. Následuje převaz a vstřícný rozhovor s MUDr. Smrčkovou. S léčbou omrzlin má v ČR největší zkušenosti, většinou s horolezci, kteří omrzli během expedic v Himalájích. Musím být trpělivá, léčba omrzlin chvíli trvá. Puchýře mi průběžně propichují, ošetřují Betadine a převazují mi je tak, aby nebyly utažené (velký rozdíl oproti standardnímu převazu v nemocnicích), prsty po omrznutí musí být „jako v peřince“. Pokud zrovna nemám kapačku, chodím po chodbě sem a tam několik hodin v kuse a cvičím rukama i prsty ve snaze je prokrvit i fyzickou aktivitou. V pátek na kontrole už ukazováčky chytají tu „správnou“ barvu, což je skvělá zpráva – „ukazováčky a palce jsou nejdůležitější prsty, bez ostatních se dá žít“, dozvídám se od MUDr. Smrčkové. Věřím, ale také pevně doufám, že se zachrání všechny mé prsty, přeci nebudu vypadat hůř! O víkendu slouží doktor, který mi jako první říká, že to bude dobré, prsty chytají správnou barvu a já už si jsem opět jistá, že to bude dobré! Víkend většinou trávím chozením a cvičením po nemocniční chodbě a schodech a k tomu komunikuji s týmovými kolegy a přáteli, kteří mi na dálku vyjadřují podporu. V pondělí mě pouští domů. Od té doby jezdím na pravidelné kontroly do Vysokého. Cca po jednom týdnu po propuštění z nemocnice začínám opět lyžovat (ve dvojích rukavicích). Opět přeskočím, asi si každý dokáže představit, jak je člověk nemotorný, když má skoro všechny prsty převázané. Po dvou měsících je moje léčba úspěšně ukončena, všechny prsty se podařilo zachránit, nehty mi rostou nové a já jsem o „zkušenost“ bohatší. Vše pro mě mělo naštěstí dobrý konec! Úplným závěrem bych si ještě dovolila popsat situaci s léčbou omrzlin v ČR. Sice existuje pár publikací, ve kterých se popisuje léčba omrzlin, ale v našich zeměpisných šířkách nemá většina lékařů zkušenosti s jejich léčbou a ošetřováním, přeci jen to není až tak obvyklé zranění. Od personálu z vysocké nemocnice jsem se dozvěděla, že v řadě okresních nemocnic raději rovnou omrzliny „ořežou“, jen proto, že „nemají dobrou barvu“. Z vlastní zkušenosti můžu doplnit, že velký rozdíl je i v „obyčejném“ převazu. Omrzlina nesmí být nikdy obvazem utažená, vždy musí být vše volné, aby se postižené místo dobře prokrvovalo. Především v počátku jde doslova o každou minutu, aby se postižená tkáň začala co nejdříve regenerovat. MUDr. Smrčková mě nabádala k šíření osvěty, níže jsem se to snažila shrnout do několika bodů. 1. Prevence – zvolit vhodné oblečení ke klimatickým podmínkám 2. Pokud už člověk omrzne, tak IHNED, jak je to možné začít „rozmrazování“ = lázeň s teplotou vody 40 °C, zvýšit pitný režim, ideálně Aspirin/ Trental/ Acylpyrin a v případě, že se vytvoří puchýře/ krvavé puchýře/ černá tkáň, co nejdříve k lékaři. Puchýře nepropichovat (riziko zanešení infekce a komplikace následné léčby)! Promazávat Betadine (mast/ dezinfekce). Brzká reakce dokáže minimalizovat následky omrznutí! 3. Dostane-li se člověk do lékařské péče, tak NIKDY nepřipustit „řezání“, ani když by byla tkáň černá. Toto platí pouze u omrzlin!!! V případě omrzlin se postižená tkáň může obnovit (dokonce i půl roku po omrznutí), ale chce to trpělivost a dbát na čistotu. Užívání léků na podporu prokrvování a roztahování kapilár dle lékařského předpisu, Wobenzym na urychlení hojení. Převaz – obvazy musí být volně – „jako v peřince“, aby se tkáň prokrvovala. 4. Omrzlou tkáň udržovat v čistotě, zpočátku pravidelně převazovat. V mém případě koupel ve zlatobýlu a na převaz mastný tyl (Betadine dezinfekce vysušuje), sterilní čtverce napuštěné Betadine dezinfekcí přichycené probanem. 5. Když už není třeba převazovat, stále udržovat v čistotě, pravidelné oplachování zlatobýlem/ dezinfekcí + promazávání (něco mastného). 6. Po celou dobu ošetřování věřit a mít trpělivost!!!! 7. Omrzlá, i když obnovená tkáň je/ bude již napořád náchylnější k prochladnutí/ promrznutí!!!!

0
305

Aktualita

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here