Druhá půlka března už pro většinu smrtelníků znamená konec sezony, jarní výlety na griotku, myšlenky na kolo či dokonce lázně. Ale to my ne! Pač víme, kde je ráj na zemi. V Norsku nad Lillehammerem v horském středisku Sjusjoen (Šušn). Sem se pravidelně přesouváme na podzim najíždět první kilometry a pak na jaře ladit formu před nejkrásnějším, ale zároveň nejtežším závodem ze seriálu Swix Ski Classics – Birkenbeinerrennet. Naše cesta vedla klasicky z Bedřichova přes nákupní centrum a Německem na loď. Tam se nám poněkud ztenčil časový náskok na minimum, neboť se přehnala sněhová bouře a z dálnice se stala jízda sněhovým polem, kde i pluhy zbaběle zvedal radlici a tak jsme se zase nalodili dolu k vlaku. No co, už jsme tam měli připravený místečko. Bouře pokračovala a tak jsme namísto klidného spánku cestovali do Švédska na mega obří houpačce. Pak už to šlo jako po másle a díky tomu jsme mohli nasadit běžky a kolem jedné odpoledne vyrazit poprvé do stopy. Slunce, teplota sněhu mínus 10, teplota vzduchu mínus 2, upraveno všech 280 km stop v nejbližším okolí, no tomu nešlo odolat. Takže jsme byli venku přes tři hodiny a úplně jsme se odvařili 😀 Ještě že byla na srubu sauna a mohli jsme se řádně zregenerovat.
Následující dny měli scénář jako přes kopírák. Po vydatné snídaní jsme se vydali do stopy na krásný prašánek a na sluníčku brázdili místní hory křížem krážem, dokud jsme nepadli vyčerpáním a hladem rovnou k obědu. Pak jsme si dali odpolední spánek, sauničku, poladili lyže a nakonec následoval kulturní večer. Ve čtvrtek jsme si sjeli do Lillehammeru pro startovní čísla a taky nakoupit dárky domů, neboť Sport 1 udělal jarní výprodej a ten i v Norsku stojí za to. Pátek jsme pak věnovali dlouho výběru lyží a mázy, která nám nakonec vyšla takto: parafíny SkiGo LF Green a SkiGo LF Graphite, na to M+Briko HF Violet a jako finále M+Briko prášek Supermed. Struktura lineární 0,5 a přes ní stromeček 0,3. Na stoupání pak šel dospod zažehlit Rex Power Grip 8 Green, na něj 2 vrstvy Start RF Blue a zatřeno Vauti K 18. Také jsme si připravili baťůžky o váze minimálně 3,5 kg dle tradice závodu (váha miminka), které je potřeba převést ze startu do cíle. Zkoušel jsem sice argumentovat tím, že jeden batoh už mám na břiše, ale to mi neprošlo. Tak jsem si na záda hodil půjčenou železnou desku od Tomase, kalhoty, triko a bundu. No jo, Pana Opičáka samozřejmě taky 😀 Jediné co byl průšvih, že jsem onemocněl nějakou chřipkou nebo co a úspěšně jsem to rozšířil i mezi ostatní.
V sobotu brzo ráno jsme se přesunuli na start. Oproti Vasáku pohoda, žádnej stres, žádný fronty, všichni v pohodě. Pan Dan zase zaparkoval až u startovní čáry a tak jsme se mohli věnovat zkoušení mázy, vyložení večeře se snídaní a rozcvičování. Už dva dny jsem věděl, že forma je v háji, ale nechtěl jsem to vzdát bez boje, jsem přece původem Viking a při rozjíždění jsem dokonce vymazal z mapy Aucklanda i Ahrlinem (pravda, nevěděli, že závodíme), ale hlava se mi motala, chrchlal jsem jakési zelené mimozemšťany a z nosu a očí mi vytékali špagethi carbonara. Než se člověk nadál, tak se vystartovalo. Zkusil jsem to, ale hned od prvních metr jsem začal ztrácet, na kilometru už jsem se tak motal, že jsem málem dvakrát spadnul, tak jsem pochopil, že se v tomhle stavu fakt asi závodit nedá. Zpomalil jsem a koukal, jak čelo i s Fanouškem odjíždějí kamsi nahoru na kopec. Za chvilku přijel Dalibor s Žokejem, pozdravili kluci vychovaný a držejíc se krásného norského zadečku před sebou zmizeli také v dáli. Tak jsem si zbyl sám, stejně jako kousek za mnou Brašule a šinul jsem se nahoru jak šnek, když mu strčej do sušičky podvozek. Řeknu vám, takovej boj s psychikou jsem dlouho nezažil, Elita v hajzlu, první vlna kolem proletěla jak prachy co dáte ženský na kabelku a vzdát to je přece tak snadný . . .
Doplazil jsem se na první občerstvovačku, zastavil si, napil se, kouknul kolem, protáhl záda a najednou takovej sympatickej chlapík z Norskejch hor se mě ptá, jakto, že nejsem vepředu, když mam elitní číslo. Tak mu říkám, že jsem marod a jdu si to jen tak objet, že se mi nechce ležet doma. Plácl mě po zádech, zeptal se od kud sem a jestli už jsem to někdy jel. Tak mu říkám, že jsem Čech a byl jsem tu před dvěma roky 54. Normálně, nekecam, se lehce uklonil a řekl mi, že musim bejt dobrej lyžař, když jsem tu byl takhle dobře a že mam jet s nim. Tak jsem jel. Pokecali jsme o máze a tak, pak se někam ztratil, ale já díky němu jel dál. A začlo mě to bavit. V klidu jsem si na nízkých tepech klouzal krajinou nebesky krásných hor, usmíval se na všechny okolo, občas s někym prohodil pár slov, na občerstvovačkách se zastavil, napil se, něco pojedl a ani mě nenapadlo, chtít si vzít nějakej gel. Já vím, jel jsem pomalu, ale koho to zajímá, jestli jsem byl 50 nebo 5.000? Neni to jedno? Mě to takhle normálně bavilo a bylo to krásný. Navíc když jsem se kouknul kolem sebe, tak jeli všichni krásnou a technicky vytříbenou klasiku, žádnej matla, šmajdal nebo nabušenej trouba z posilovny, co by se snažil s nohama do X předstírat soupaž. A tak mi ten úsměv a pohoda vydržely až do cíle na olympijském stadionu z nejkrásnějších her v roce 1994 v Lillehammeru, kde jsem se potkal s klukama, dostal polívku a jeli jsme se autobusem převléknout a osprchovat. Fanda letěl jako o závod a pronásledoval ho jako vždy Dalibor, který proťal cílovou pásku v těsném sledu, takže už mu přezdíváme Fanouškův stín. Žokej je mocně stíhal taky a jeho finiš (je na videu) se stal už i mezi místními notně populární. Kousek na to dojel i Báťa, který dokázal porazit i takové legendy, jako Björna Daehlieho.
Tak nás Pan Dan odvezl zase zpátky na srub, dojedli jsme všechny dobroty, udělali si takovou menší oslavu a zakončili tak letošní veleúspěšnou sezonu. Ráno se šli kluci ještě sklouznout a pak už jsme letěli co nejrychleji domů. Jako tradičně nám došla nafta, ale na benzínku jsme dojeli setrvačností, takže nebylo třeba ani tlačit. Takže zase za rok, skol.
Výsledky Birkebeinerrennet 54 km klasicky s 3,5 kg batohem: (po kliknutí na jméno, se vám pustí video každého závodníka z trati ze 4 míst, obzvláště doporučuji Žokejův finiš)
309. František Landa 3:13
320. Dalibor Valter 3:13
505. Jiří Váňa 3:18
699. Marek Pazderský 3:22
3211. Martin Batěk 3:53