Minulý víkend se toho konalo až až, a tak nejprve budeme hodnotit naší Karlovskou 50, kde nás reprezentoval Ježek jedoucí téměř na domácích tratích. Bojoval srdnatě, v prvním kole se držel zuby nechty prvních borců, pak ho však závan slivovice odvál stranou a nejedoucí lyže v druhém kole zapříčinili jeho menší ztrátu na první. I tak gratulujeme. V pátek v Itálii pak vyrazili vybraní jedinci – potažmo bafuňář Thomas se svou sqaw Káťou na oblíbený noční závod na Seiser Alm. Jak tam závodili, si můžete přečíst níže v zábavném reportu od naší masérky.
Hard – moon – ligth
Do našeho oblíbeného hotelu na Seiser Alm jsme dorazili asi ve tři ráno, jak je naším dobrým zvykem. Majitel hotelu už nás zná a dobře ví, že dřív jak ve dvě ráno nejezdíme (přesto, že mu každoročně slibujeme opak), takže si ani nešel lehnout a čekal na nás – vypadal docela čile a s úsměvem (ano, skutečně s úsměvem – to se u nás stát nemůže) nám předal klíče od pokoje a řekl, abychom (po tom, co si vynosíme věci z auta) zamkli hotel… a odešel si lehnout.
Čtvrtek byl ve znamení odpočinku a nabírání sil (a kil!) u pětichodové večeře (Matěj po třetím chodu vypadal, že to zabalí jak Pedro na Sgambedě, ale nakonec sebral všechny síly a dobojoval to).
A v pátek bylo na řadě testování lyží (beze mě) a focení teamového oblečení (se mnou).
Den utekl rychle (bohužel) a už tu byl večer a předstartovní shon. Na noční závod jsem byla tentokrát řádně připravená (rozuměj – měla jsem čelovku), tak nebylo čeho se obávat. Podle rad Tomáše jsem si na kombinézu nevzala vestu (protože „to teda nevypadá moc profesionálně“) a tak mi kromě stehen a zadku tentokrát zmrzly i boky.
Opravdu oceňuju kouzlo závodů, které (ještě) nejsou tak masové a tedy po odstartování většina závodníků zmizí za horizontem (mysle přede mnou) coby dup a já si tak mohu pěkně v klidu klouzat své tempo nikým nerušena (téměř).
Cestou nahoru v prvním kole zjišťuji, že ten kopec vlastně není zase tak dlouhý, jak se mi zdálo a už jsem na „plošině“ a mířím k první soukromé občerstvovačce. Tou je Libor – podá mi gel a pití, a ještě mě při konzumaci tlačí, takže neztratím ani metr. Teď je na řadě táhlý kopec nahoru někam dozadu (moc si to z loňského roku nepamatuju). Po chvilce zjišťuju, že to není kopec táhlý, nýbrž nekonečný a já asi (určitě!) brzo umřu.
Nakonec to teda přežiju a už mířím zpátky na „plošinu“, kde mě povzbuzuje Matěj (jaksi zapomněl, že pojedu ještě jedno kolo a myslí si, že už mířím do cíle)… Musím vypadat asi hodně „k světu“, protože mi zafandí i můj soupeř, co mě předjíždí (teda on to není tak docela můj soupeř, protože na rozdíl ode mě jede už druhé kolo a míří rovnou do cíle). Sjezd zpátky ke stadionu je rychlý, takže si odpočinu a na otočce do druhého kola se tvářím statečně. Za stadionem mi dá napít Lukáš (taky mě tlačí – super!), a je přede mnou druhé (kratší) kolo.
Cestou nahoru přehodnotím svou úvahu o délce kopce z prvního kola a jsem přesvědčená, že sem během závodu minimálně jeden kopec přidali, jinak to není možný. Ale zabojuju a frčím objet kolečko, abych se zase dostala do výchozího bodu k „plošině“. Cestou zpátky mě dojede Tomáš (už byl v cíli a jel se vyjet) a já mám celý zbytek závodu čas k přemýšlení nad tím, proč se jede po závodě ještě vyjet takovou dálku!
Chvíli před tím, než naberu směr stadion a z kopce, slyším za sebou nějakého rychlíka (to mě dojíždí první z dlouhé tratě). Ve sjezdu ho ovšem překvapím, jelikož moje super rychlé lyže mě odvezou tak, že má co dělat, aby mě dojel pomocí soupaže. Na rovince mě samozřejmě přefrčí jak BMW X3 Škodovku 105 a já zase slyším Tomáše, který to nevzdává a vytrvale mi fandí.
Do cíle dorazím sice s necitlivýma rukama a třesavkou, ale šťastná, že jsem dojela (a že letos už nic jet nemusím) J.
Večer už nás čeká jen příjemný svařák v hotelu a panák od číšníka, který během pobytu přejmenoval Tomáše na „Big Boss“ a ráno startujeme na Marcialongu.
Karlovská 50
73. Marek Punčochář 3:01
Moonlight marathon – 20 km
4. Tomáš Jakoubek 58:08
19. Káťa Jakoubková 1:43