Jak řekla jednou moje kamarádka, loňský rok byl rokem změn, ale i ten letošní tak bude pro tebe pokračovat. A přesně tak, žijeme jen jednou, a proto bychom měli žít naplno, jak to jen jde. A jak začala letos jedna z mých změn? Jednoho dne mi přišel email od Tomáše a Máry z týmu Silvini Madshus, že do týmu na závody na slavnou Marču do Itálie, potřebují občerstvovače, a když ještě k tomu po nich chci fotky, tak ať tedy jedu a zažiji si veškerý šrumec, který k závodům a kolem nich je.
A jako správná blondýs pro letošní rok, jsem se rozhodla výzvy přijímat. Samozřejmě neskočím po všem, co mi přijde, ale je nutno výzvy zvážit a zhodnotit. U této jsem si řekla, proč né, vždyť ty lidi postávají u trati a čekají, až jejich závodníci okolo nich projedou a oni jim podají pití a tím je jejich funkce splněna.
Velký den mého odjezdu byl naplánovaný na pátek. Noooo, ale ouva co se nestalo, když jsem dorazila v pátek za týmem do apartmánu v Predazzu. Kluci mi opravdu umožnili nahlédnout pod pokličku všeho co je se závody a přípravou spojené. Na sobotu bylo naplánováno testování lyží pro Standu Řezáče s tím, že jedu s nimi (bez debaty) a budu si moci fotit a taky vidět jak to vše vlastně funguje.
Při sobotním testováním jsem měla možnost vidět se prohánět a testovat své lyže takové hvězdy jako je Gjerdalen, bratři Auklandové, Katka Smutná a mnoho dalších. Kdo mohl tušit, že dva z nich pak ještě uvidím projet cílem jako první. Správná volba mázy (mazání) stoupacích vosků, parafínu, poté struktura skluznice, která se vytváří broušením kameny. Nutno říci, že je to opravdu neskutečná alchymie.
Odpoledne v sobotu před nedělním hlavním závodem byla válečná porada, kde se podle mapy rozdělila místa, kde budou občertvovači stát na předávkách. Byla jsem přidělena ke zkušenému sportovnímu vlkovi Liborovi jako jeho sparing partner. Ups, tady nastal pro mě první správný šok, zjistila jsem, že se nebude stát na jednom místě, ale musíme se autem stihnout přemístit na 3 místa občerstvení a já ještě poté stihnout dorazit do cíle, abych mohla fotit sportovce projíždějící cílem.
Bylo nutné nasednout do auta a projet si trať. Abychom věděli, kde nechat auto a jak to budeme mít od něj daleko na předávky.
Aby toho nebylo ještě málo, tak práce občerstvovače znamená ještě to, že musíte vždy namíchat nápoje pro své sportovce, dle jejich požadavku a mít je připravené na kilometrech, které jste si s nimi na válečné poradě dohodli. Do pití se vždy přidává ještě cca 1 dcl teplé vody, aby nepili úplně ledové pití. Postupně díky tomu všemu jsem si začínala uvědomovat, že to není jen tak ledajaká funkce a že to asi zase taková hračka a legrace nebude.
A je to tady, je neděle ráno, nejen kluci, ale i já pociťuji lehkou nervozitu. Zvládnu to? Nezklamu je? Ale což, dala jsem se na boj, tak ho prostě vybojuji jak se patří. Kluky z týmu jsme dovezli na start, a rychle jsme se vydali na první občerstovačku, kterou jsme měli již na 5 kilometru. Libor jel jako správný italský profík – prostě tu kolonu bylo nutno nějak předjet a nebyl čas řešit kdo je kdo, priorita byla, být včas na předávce. Při parkování auta jsem už slyšela fanoušky, jak povzbuzují přijíždějící závodníky, kteří se k nám neskutečnou rychlostí blížili a my měli před sebou ještě 300m na naší louku, kde měla probíhat předávka. Bylo nutné pořádně zatnout zuby a začít sprintovat – já bohužel v pohorkách, takže o to těžší to opravdu bylo (v tu chvíli jako když jsem měla 5 kg navíc na každé noze), doběhli jsme tam tip ťop, ale rozkaz zněl jasně – nahlásíš, v jaké stopě jede STANDA, a jemu řekneš, že dostane pití. V tu chvíli se ze zatáčky vyřítila skupina jezdců neskutečnou rychlostí, takže bylo nutné okem bystré blondýs vyhledat kombinézu (ještě, že designéři dostali super nápad a zvolili bezvadnou zelenou a do ní puntíky) – Standa v tu chvíli byl nepřehlédnutelný. Předávka proběhla na jedničku. Bylo nutné ještě čekat na další jezdce z týmu a poté dosprintovat pro odhozené láhve. Opět sebrat všechny síly, nabrat dech a sprintovat k autu, abychom zase byli včas na dalším místě předávky. A takto to šlo 3x za sebou.
Libor mi pak v autě vysvětlil jako zkušený letitý občerstvovač, že proto oni si již berou jen botasky, aby ty nohy měly lehké – sice na úkor toho, že se do nich dostane sníh a budou v nich mít mokro. Pro příště vím, že prostě na nohy jedině botasky – ať se děje co se děje.
Musím přiznat, že to byl pro mě neskutečný zážitek, kdy jsem si uvědomila, že jak jsem si naivně myslela, že co to je za funkci občerstvovač – tak jsem to po víkendovém zážitku velice rychle přehodnotila. Již nikdy více nebudu tuto funkci zlehčovat a nedejbože si myslet, že nic nedělají, jen stojí na místě.J
Jsem ráda, že mě kluci vzali sebou a umožnili mi zažít něco, co opravdu stálo za to. Doufám, že pro mě vymyslí další výzvy J a já budu moci jako junior občerstovač zase být součástí jejich týmu.
Díky kluci a klobouk dolů! Vaše blondýs.