Pamatuji si to úplně přesně. Venku prší, je devět hodin ráno, sedím u PC a snažím se předstírat práci. V tom na mě na fcb (facebook) vyskočí hláška, že kamarád Daniel Tynell pořádá závod na 220 km ve Švédsku na běžkách. Koukl jsem na to, ani to moc nestudoval a říkám si: „to může jet jen magor!“. Po chvíli mi to ale nedalo a jen tak ze srandy jsem to poslal členům našeho Silvini Madshus týmu, co oni jako na to. Vymyšlené jsem to měl tak, že když se najdou aspoň čtyři blázni, tak do toho půjdu, jinak to pouštím k ledu. No a světe div se, těch bláznů bylo nakonec osm. Tak jsme se přihlásili a trénink i přípravy odložili na neurčito.
Jedná se o jeden z nejstarších závodů na světě, který se naposledy jel před 132 lety v roce 1884 na 220 km a v neuvěřitelném čase 21 hodin a 22 minut ho na dřevěných lyžích o délce 230 cm a šířce 12 cm vyhrál Pavva-Lasse Nilsson Tuorda. Závod se jede těsně nad polárním kruhem v severním Švédsku mezi městy Jokkmokk a Kvikkjokk v oblasti zamrzlých jezer, které spojuje řeka Luleälven. Do této doby jsme měli všichni největší zkušenost v podobě Vasaloppetu nebo BoBoběhu na 90 km, já jel jednou v rámci tréninku v juniorech 100 za den (60 + 40), ale více nikdo a tak nějak nám to připadalo jako naprosté scifi. Během zimy padala ostrá oslova o tom, že tam nepojedeme, že prodáme čísla, ale čím více se závod blížil, tím více se nám začalo chtít tam jet. V posledním týdnu před závodem jsme začali řešit taktiku s občerstvováním a hlavně také mazáním lyží. Do toho přišla hláška, že nám to zkrátí a přidají kopce, neboť je tam obleva. Informace přicházely pouze kusé a každé dvě hodiny zcela jiné, takže jsme nabalili batohy a vaky a vydali se vstříc novému dobrodružství. Letěli jsme z Prahy přes Stockholm do města Lulea, odkud to bylo ještě dvě hodiny autem do Jokkmokku, kde jsme bydleli v domě u pana Erikssona, který se na dobu našeho pobytu s celou rodinou odstěhoval do rekreační chatky.
Ráno nás probudilo sluníčko, ale také teplota plus 9°C a obrovská obleva. Šli jsme na lyže a po hodině se úplně vyčerpaní vrátili zpět. Mokrý sníh, co vůbec nejede a ještě se strašně boří hůlky i lyže. Nastala deprese. Tohle nemůžeme nikdy ujet. Odpoledne jsme si vyzvedli startovní čísla a dozvěděli se konečně pořádné informace o tom, jak to při závodě bude. Krásné holky z pořadatelského týmu nám trochu spravili náladu. Bude to prý 200 km a kolem 850 metrů převýšení. Zbytek dne jsme trávili nekonečnou přípravou lyží na závod. Ta se skládala z těchto vosků: SkiGo LF Green, SkiGo LF Graphite, Swix HF Marathon BW, Swix HF Marathon BW, SkiGo C44+C22, Rex C342 pro 6 odvážných soupažistů, pro dva rozumné klasiky pak přišla ještě guma Rode Blue special, Rode Violet + Maplus univerzal fluor + Rode T-line Rossa. Sobotní den jsme si jeli vyzkoušet start na jezero a projet první kilometry trati, abychom věděli. Sníh byl stále peklo, na jezeru kaluže vody a hůlky se bořily tak, že Šárka bohužel v jedné z děr rozlámala svoji Triacu. Opět jsme se vraceli domů s rozporuplnými pocity a chmury zaháněli pomocí jídla. Hodně času jsme věnovali znovu lyžím a výrobou balíčků na cestu, neboť 3x během závodu bylo možné zanechat u pořadatelů pytel s věcmi. Dávali jsme do něj většinou zásoby jídla, gelů, náhradní oblečení, náplasti, čelovku, někdo i boty a pak také vosky, urychlovače na rychlé přemazání a stoupáky, kdyby to už soupaží nešlo. Ještě jedna pořádná večeře a rychle spát, ať člověk ještě nabere nějaké síly.
Budíček ve 4 ráno, záchod, oblíbený Presport od Enervitu spolu s Magnéziem, kombinéza, čipy, bidon s věcmi na závod a už frčíme autem na start. Předjíždím pár aut a autobus, míjím dva soby a už za sebou jen slyším: „Ten zase dneska poletí, závodí už cestou na start!“ Na startu je to pak strašně rychlé, dáváme lyže do stopy, převlékáme se, společně asi s 40 dalšími závodníky dáváme v jediném řídkém lesíku na břehu jezera hromadný záchod v borůvčí (sem netušil, že se Lina neholí), pak už si jen sotva stačíme popřát hodně štěstí a je tu start.
Na můj vkus se to odpálilo jako na svěťáku a sem rád, že jsem hned nepřišel o hole. Po 200 metrech už jsou jen 2 stopy, tak se to hezky porovnalo a začal velký dlouhý výlet plný očekávání. Je zima, asi mínus 3°C pod nulou a sníh je krásně přimrzlý a jede. Jaké neuvěřitelné štěstí. Jezero jsme přejeli rychle a začínáme stoupat. Jede se v klidu, balík favoritů pohromadě, snažím se držet Brity (plán byl vydržet s ní co nejdéle a kdyby třeba rupla, tak ji i zkusit oprat). Po 15 km za to najednou někdo vzal a začalo se jet pěkně ostře. Pole se natáhlo v jednoho velkého dlouhého hada a spousta lidí si najednou začala vystupovat. V šikaně u druhého jezera jsme kvůli nějakému blbovi, co neumí jezdit do zatáček chytli s Britou díru a dobré tři kilometry to museli následně sjíždět. Přišlo další 5 km dlouhé stoupání k silnici na 30. km a tam za to zase vzali. 
Vystoupil jsem si dobrovolně z preventivních důvodů. To bylo tempo, kdy už jsem musel jít do ANP a to mi přišlo trochu brzo. Se mnou zůstali 2 docela sympatický závodníci a 2 se nanás ještě dotáhli na občerstvovačce. Byla to již druhá a tentokráte jsem do sebe nacpal i banán, nějaké pití a hurá, jede se dál. Vznikla tak docela hezká skupinka, co měla chuť spolupracovat. Pro mě ale průšvih, že oni jeli hrozně pomalu a tak jsem to z 80% tahal, pak se vždy na chvilku schoval, najedl, napil se z bidonu a zase šel tahat. Krajina byla zrovna nádherná a ještě to docela jelo. Navíc jsem to asi třikrát dotáhl zase do vedoucí skupiny, odskočil si s Auklandem na malou a tak to šlo až na nejvyšší bod trati na 65 km. Tam jsem se pořádně nabaštil toustama, banánem a borůvkovou polívkou a dole pod kopcem koukám, že mají borci na mě minimálně 100 metrů díru. Tak sem si řekl, že čekat nebudu a zkusím jet, že třeba dojedu někoho z té první skupiny, co bude odpadat. Jajajaj, já kdybych tušil, jak to bude . . . 
Každopádně už vím, že bych příště udělal pár věcí jinak. Vzal si určitě ledvinku s camel hadičkou, aby šlo lépe pít, takto člověk hrozně ztrácel. Dokud jsem jel ve skupince, tak to bylo v pohodě, ale pak sám už to bylo znát a člověk měl tendenci najednou občerstvovat méně. Pak bych si také vzal méně jídla a více gelů, neboť se to nedalo vůbec jíst. Stačili banány a tousty na občerstvovačkách a mezi nimi se hodil tak maximálně gel a tablety. Ty si příště určitě taky dám jinam, než do bidonu. Než to člověk vyndá, tak je po sjezdu. Tak jsem si tak ševelil, zašel se podruhé vyčůrat a když už už jsem se zase skoro připojil k vedoucí skupině, tak přišla otočka s občerstvovačkou. Oni projeli, já se zastavil. Za ty prachy se tu přeci aspoň nažeru ne? No ale panika mě rozpohybovala znovu dál. Teď se začal lámat chleba. Trať začala na 15 km trvale stoupat zpět na nejvyšší bod trati a navíc se do ní už notně opíralo sluníčko, takže pomalu, ale za to jistě, to přestávalo jet.
K euforii pomáhalo to, že trať vede zpět stejně, takže jsem potkával všechny závodníky v protisměru. To bylo moc fajn. Postupně jsem tak viděl všechny kamarády a psychicky to hodně nakoplo tělo dopředu. Já na ně křičel, ať makaj a oni něco křičeli na mě, ale jak jsem křičel já, tak jsem vlastně neslyšel, co oni, ale ono to asi stejně bylo jedno, hlavně že je člověk viděl a měl radost, že jedou a usmívaj se. To je nejvíc. Postupně předjíždím tři odpadlíky, ale jsou tak tuhý, že se nechytaj a pokračuju sám. Po chvíli jsem na 90 km – říkám si, to je Vasák, za kolik ho asi mám? Nevěřícně koukám na hodinky – 3:48? To snad není možný, to je jen 10 minut za rekordem. Euforicky letím dál, 100 km je za mnou a čas 4:18 je stále neskutečnej, to je průměrná rychlost přes 23 km/hod. Navíc přichází nejkrásnější část trati, samé zatáčky, řídké lesy, jezera, v dálce zasněžené vysoké hory, to je naprostý ráj, jedu jako o závod, usmívám se, nikde ani noha, daleko přede mnou ani za mnou není nikdo vidět, jen já, lyže, zvuk zabodnutých holí, sluníčko a nádherná příroda. Co víc si může člověk přát. Jo, já vím, ještě losa by to chtělo. A taky že jo. Hned dva, zřejmě máma s mladým mi přebíhají přes cestu na vzdálenost tak 50-60 metrů. Bolest od jistě již velkého puchýře na levé dlani mě potvrzuje, že se mi to nezdá. Ale přichází opět delší stoupání, lyže se notně zpomalují, euforie znamená vynechání občerstvení a já na 130 km stále sám zjišťuji, že už asi moc nepoletím. Krize je tady. Čekal jsem ji dříve, čekal jsem ji slabší a čekal jsem, že odejde. Peru se se sněhem, únavou i hlavou. Už jedu hodně dlouho sám a několikráte se přistihnu, že si povídám sám se sebou nahlas.
Je to ve stylu: „Hají budu dělat, hají, hají, dlouho budu dělat hají!“ a podobně, nebo třeba: „jo jo, tenhle kopeček a pak zase tenhle kopeček, všechny musí vyjet Mareček!“. Asi mi začalo trochu hrabat no. Nejhorší ale je, že mě strašně začalo píchat v levém zápěstí a v obou loktech, jako bych tam měl kudlu a každým záběrem se mi zařízla do masa. To bolí, hodně to bolí a je to pořád horší a horší. Dokonce začínám uvažovat o tom, že si namažu, neboť takto nemohu dojet. Marně vzpomínám na radu, ať si sebou vezmu ibáč na bolest. Je doma na poličce. „Kurva!“ Lyže stojí, hole se začínají opovážlivě bořit a všechny sjezdy je potřeba píchat, ta tam je bájné vajíčko a odpočinek. Navíc trať nyní jede po dlouhých rovných úsecích bez zatáček, což hlavě také na náladě moc nepřidává. Až co to? Hurá, občerstvení. Zastavuji a žeru, žeru, piju, žeru a piju, lidi se na mě chechtaj, asi vypadám hrozně. Přichází otázka: „Are you tired?“ (Jsi unaven?). V hlavě si říkám, ne asi ty Jarino, to vidíš ne, že sem na kaši, ale do éteru srdnatě vypouštím: „A little bit!“ (Jen trošku). A jedu dál. Za chvíli sem na startovním jezeru a konečně vidím v dálce nějaké závodníky. Před sebou, bohužel i za sebou. Ta tam je ranní led. Kaluže vody místy až po kotníky a hole při každém záběru jdou o 20-30 cm pod povrch. 
To není dobrý. Mám v bidonu sebou velké košíčky na výměnu, ale nechce se mi zastavovat, chci dojet těch blbejch pět kilometrů po nekonečném jezeře s tisíci zálivy (my samozřejmě jedinej nevynecháme) a zastavit až na místě startu, kde mam nechanej pytel a v plánu doplnit zásoby, napít se, vzít dobroty, co sem si připravil a zároveň si i předělat lyže. Já vůl. Co vůl, blbec jsem, a tuplovanej. Trápím se na jezeru snad hodinu a dojíždí mě dva borci a třetí holka. Maj velký košíčky a já za nima visím jako vosa na bombónu. Kdybych si košíčky přendal hned, což je otázka maximálně minuty, tak jsem mohl být vysmátý jak lečo a mastit s nima. No nic, jsem na 165 km, teď přijde další nehorázná blbost, které jsem se na svém těle dopustil. Na občerstvení jsem se sice notně nacpal vším, co tam bylo, vyměnil si košíčky, ale lézt do pytle pro urychlovače mi opět přišlo jako hrozná ztráta času a tak jsem s notnou ztrátou na tu skupinku přede mnou vyrazil znovu na trať. A trápení pokračovalo. Lyže stály, síla nebyla, voda tekla do bot, jak kdybych projížděl někde pod vodopádem a to jezero nemělo konec. Až najednou, kde se vzal, tu se vzal, výjezd z jezera. 
Bylo naivní myslet si, že se něco změní. Přišel kopec, strašně velkej, dlouhej, zlej, ba dokonce i nepěknej. Skoro jsem stál na místě. Ne že by nebyla síla, ale zápěstí i lokty už bolely tak, že jsem prostě nemohl píchat dál. Zastavil jsem a říkám si, že si prostě namažu a pojedu klasiku, co se dá dělat. A hlava na to odpoví, že je to blbost, že teď už žádné kopce nebudou a že se ty lyže ještě víc zastaví. Tak jsem jel dál. Občas jsem na nějaké nekonečné rovině nebo na některém z dalších jezer zahlédl tu již roztrhanou skupinku přede mnou a říkám si: „Bože můj, ty jsou tak vyšitý, že už jen sotva lezou, ty to nemůžou v životě dojet!“ Ale pak mi to došlo. „Máro, ty vole, oni jsou sice na tom strašně, ale oni Ti i tak ujížděj!!!“ No nic, průměrná rychlost tohoto úseku mi klesla na pouhých 13 km/hod. Jak už to tak ale občas bývá, tak když je člověku nejhůř, tak se stane zázrak. A tím byla předposlední občerstvovačka a nějaká hrozně milá slečna, co povídá: „Hi Marek, good time, it is only 8 km to Jokkmokk, come on!“ To bylo něco pro mě. Posledních 20 km a z toho 12 sem už znal. Najednou to zase šlo. Najednou jsem věděl, že to dojedu. 
Síla se vrátila, na bolest jsem kašlal a už přemýšlel o cíli. Určitě musím zavolat mamce, to jsem si slíbil, bude mít radost, podporují mě celá rodina už od mala a určitě mě sledují, jak jedu. A hele, jak si tak přemýšlím, komu vlastně zavolat, tak najednou projíždím sobí farmou s asi 30 nádhernými kusy a za ní už je cílové město Jokkmokk. To je panečku euforie. Do cíle akorát přijíždí první dvě holky, no pane jo, ty mě teda nadělily, nevadí, jdu do posledních 12 km, což je závodní okruh standartních tratí naplno a snažím se ještě dojet ty před sebou. Je to marné, zase takové zrychlení nepředvádím a všechny prudké kopce běhám stromečkem, pač se hrozně boří hole, ale cíl se blíží. Už jsem u našeho baráku a najednou vidím cílovou bránu. Projíždím se slzami v očích, neskutečně unavenej, ale šťastnej, ani se nezmůžu na žádnou legrácku. V uších jen slyším, jak místní hlasatel říká: „Welcome Marek Pazderský, 32. skier, who finish the 200 km long race!“ Čas se zastavuje na hodnotě 9:57,33. Neuvěřitelné. Nevěřil jsem, že to kdy ujedu a že to bude pod 10 hodin, to mi přijde ještě dnes jako ze snu. Celkový rychlostní průměr byl tedy 20,3 km/hod a na občerstvovačkách jsem dohromady ztratil 13 minut. Převýšení činilo rovných 1.350 m, takže to zase taková rovina nebyla. Poslední závod sezony a vlastně i kariéry je za mnou. Končit se má něčím velkým a povedeným a myslím, že tohle stálo za to.
Krásný holky od Redbullu v cíli mi sundaly lyže, pač sem se nemohl ani ohnout (nové zjištění), té nejhezčí jsem ještě ueforicky slíbil, že dorazím s vínem na paarty a pak mě někdo odvedl do mikrobusu, který mě odvezl do sprchy. Byl to tam dobrej lazaret. Docela zajímavý pocit, když člověk vidí i ty největší hvězdy, jak hekaj, nemůžou se ohnout a sotva choděj. No já samozřejmě mezi nima kraloval. Ve sprše to na mě pak přišlo. Slzy štěstí a vyčerpání, ty emoce byly velké a tak jsem si snad na 10 minut pobrečel jak malá holka. Čekám na ostatní v leže na žíněnce a najednou mě probudí strašný chrápání. No jo, já to byl. Ta kaluž slin velká jak Balaton se taky povedla. Rychle vstanu (asi 10 minut) a ve dveřích už proti mně jde Šárka. Hurá, jakou já mam radost, slzy už jsou zase na krajíčku, a za ní postupně dojíždějí další a další. Je to nádhera, radost s kamarády je vždy větší než ta soukromá. Jíme, vyprávíme, i na pivko dojde, ale paarty se nekoná. Holky by byly, ale koho dnes zajímaj . . . Čekáme na Pavla, který to dojíždí mnohem dříve, než jsme kdo čekali a jde se spát. Na dlouho. Na hodně dlouho. Bolelo to, ale věřte, že to stálo za to!
32. Marek Pazderský – 9:57:33
96. (5.) Šárka Zelenková – 11:36:40
115. Karel Švábek – 11:59:33
132. Martin Batěk – 12:11:18
161. Pavel Endršt – 12:47:51
175. Jan Parma – 13:00:25
239. Milan Jelínek – 14:36:09
313. Pavel Sehnal – 18:21:55