Tak nejprve ještě opožděné zimní výsledky Dmitrie z Ruska z docela už slavného závodu Eurollopettu Deminski marathon, kde jel oba závody, dále pak Víťa Vorlík zkusil 10 km z Rožmitálu do Březnice v super čase a minulý víkend se nabušený a testosteronem vyšlehaný Romik, který vyběhal triatlonovou licenci, zakousl do černochů a řádně jim spolu s Radkou a Šárkou provětral trenýrky při Pražském 1/2 maratonu!!!
Demino Ski Marathon 25 km klasicky
20. Zhukov Dmitriy 1:23
Demino Ski Marathon 50 km volně
80. Zhukov Dmitriy 2:53
Rožmitál – Březnice – 10 km
15. (1.) Vít Kocián 38:32
Pražský Hervis 1/2 Marathon
186. (26.) Roman Malivánek 1:24
61. (39.) Radka Zelenková 1:36
69. (11.) Šárka Zelenková 1:39
Jak dala Marcela osobák (autor Šárka Zelenková)
Počasí nemělo být nic moc, zima i na Jizerskohorské počasí, natož na pražský půlmaraton. Nicméně i přesto se našli odvážlivci od R, jako Romik nebo jako Radka, kteří si to nechtěli nechat ujít. Přemýšlela jsem, jestli pojedu fandit, ale nakonec jsem v tom chtěla nechat Jedlu samotného. Nepovedlo se. V pátek se ozval telefon od Romika, do kterého jsem řekla jen „nejsem blázen, vždyť jsem letos ještě neuběhla ani kilák“. Nakonec se mi to ale stejně rozleželo v hlavě, moje závodní srdce převážilo nad rozumem a v sobotu jsem se vydala na trať také, nesouc na hrudi jméno Marcela Malivánková.
Romik s Radkou vyrazili na trať z Béčkového koridoru, já jsem se je z G jala už od startovní melodie Vltavy stíhat. První půlku s průměrným časem snad 4:15 na kilák, utíkalo se mi nádherně a dle zpráv přihlížejících mě smrad z pivovaru nutil přibližovat se sestřičce. V průběhu do druhé půlky jsem zaslechla z tlampačů, že první ženy běží na 1:07, mrknutí na hodinky mi prozradilo, že tyhle už asi nedám a první křeče v lýtkách to jen potvrzovaly. Nemluvě samozřejmě o rychle se prodlužujících intervalech mezi kilometrovými milníky. Po nekonečném úseku až někam za Holešovice, kam bych jinak v životě nepáchla, jsem se rozhodla už to nijak nešetřit a už jsem se těšila, až budu ve slibovaném tunelu a za ním už bude čekat fandící tatík s Jedlou a pak už jen dva kiláčky přes dva mosty. A ono houby. Následovaly nejstrašnější čtyři kilometry v mém životě. Ty dva už jsem skoro nevnímala, přestala sledovat hodinky a už jen vyhlížela kilometrovníky. Křeče se stupňovaly a nebýt miloučkého černouška, nevím nevím, jestli by mě v cíli nekřísili. Když jsem se zvedla ze země, poněkud mě překvapila následující promenáda. Všichni jsme se společně plazili nekonečnou ulicí a pravidelně po dvaceti metrech na nás něco navěsili nebo nám něco vnutili. Musím přiznat, že co se pamětní medaile týče, nezůstala Praha nijak pozadu za velikými závody typu Vasák (s jedinou výjimkou, že v Pze ji mohl dostat „každý ňouma“ 😀 – naštěstí :-D). Skoro po čtyřech jsem se doplazila k masérským učňům z FTVS, strhla spokojeného Romika z lehátka a věřila, že když se každé z mých nohou bude věnovat jeden ze sympatických studentů, bude jim líp. Bohužel, ani tohle nepomohlo. Naopak Romik masáž vlastně ani nepotřeboval. Byl v euforii z výsledku, 1:24 je teda parádní čas, to se musí nechat, a tak ho nějaké bolavé tělo nemohlo rozhodit. Koneckonců, vlastně to bylo takové pokračování jeho triatlonového soustředění, tak už na to byl zvyklý.
Radka s Jedlou raději chvíli zadržovali výbuch smíchu nad mojí „Jedličkovskou“ chůzí, než jsem se k nim doplazila blíž, aby viděli, že se směju a že nebrečím. Radka, která se na nás přijela na chvilku podívat z Erasmácké párty v Gentu měla před závodem spoustu strachů, že se oproti loňsku krutě propadne, opak byl ale pravdou. Několikaminutové zlepšení na 1:35 rozhodně nepotvrzovalo její slova o tom, jak se tam v té Belgii fláká.
A tak dopadl první letošní velký sportovní výlet do Prahy.