Je 27. března 2021 krátce před pátou hodinou ranní. Stojím ve tmě kousek za polárním kruhem na startu nejstaršího, nejdelšího a nejtěžšího závodu na běžkách na světě. Mnoho z nás je tu proto, abychom si splnili jeden ze svých životních snů. Ujet „na jeden zátah“ 220 km. Když jsem o závodu slyšel poprvé, první, co mě tenkrát hned napadlo, bylo: „To jako po D1 do Brna a až tam dojedu, tak už „jenom“ třicet?“ To je šílené!
Za pár okamžiků zazní startovní výstřel a těleso sestávající ze 135 elitních závodníků včetně několika odvážných žen se rychle dává do pohybu. Je jasné, že my Češi jsme běžkařská velmoc. Je nás hned po Švédech společně s Finy na startu největší počet. Rovných čtrnáct. Vymrzlé stopy a vítr do zad věští rychlou první polovinu závodu. Čeká nás úžasná pouť fascinující krajinou. Jezera, řídké polární lesy, hory a občerstvovací stanice s místními lidmi, kteří se celý rok těší na možnost setkat se, byť jen na krátko, s lidmi z jiných koutů světa a vytrhnout se tak ze svého každodenního stereotypu.
Závod má pro našince téměř nevyslovitelný název-Nordenskiӧldsloppet. Poprvé se jel v roce 1884. Polárník Adolf Erik Nordenskiӧld při expedici do Grónska v roce 1883 vyslal své dva muže, aby prozkoumali vnitrozemí. Za 57 hodin najeli tenkrát na tehdejších lyžích nevídaných 460 km. Po návratu domů jim nikdo nevěřil. Všichni to považovali za nemožné a Nordenskiӧlda za lháře. Jako důkaz Nordenskiӧld zorganizoval následující rok závod na 220 km z města Jokkmokk do vesnice Kvikkjokk a zpět. Věřil, že se tato vzdálenost dá urazit do 24 hodin. 18 odvážlivců se tenkrát vydalo na tuto trasu. Vítězem se za 21 h 22 minut stal Pavva-Lasse Tuorda. Čest polárníka byla zachráněna a vítěz stanovil čas, za který my v dnešní době máme nárok na medaili nesoucí jeho jméno. Letošní trasa vede také 110 km z Jokkmokku do Kvikkjokku a po stejné trase zase zpět.
Všichni jsme čerství a odpočatí. Mám pocit, že přes první kopečky skoro letíme. Za chvíli je tu patnáctý kilometr. Čeká nás první dlouhé jezero. Dívám se na hodinky. Rychlostní průměr 17 km/h. Tak takhle by se mi to líbilo, mohli bychom být i za světla doma. Skoro cítím provinění, že nejedeme ještě o něco rychleji, protože by to určitě šlo, ale… nejsem tu poprvé. Před třemi roky jsem naprosto vyčerpaný závod vzdal po 12 hodinách na 140. kilometru. Po celodenní pouti v minus deseti stupních za vytrvalého sněžení jsem už prostě neměl sílu jet dál. Moc dobře vím, že mozek i tělo po 12 hodinách fyzické aktivity funguje úplně jinak. Nedá se to natrénovat, je potřeba to zažít. Šetříme síly, budou se hodit.
Jsme tři. Franta, Martin a já. Aniž bychom se domlouvali, jsme si na prvních kilometrech sladili tempo a ve více lidech se to vždy lépe táhne. Čile konverzujeme a jezero je rychle za námi. Začínáme postupné, 25 km dlouhé stoupání na první vrchol trasy. Všichni máme „hladké lyže“ (rozuměj bez stoupacího vosku). Trať je vymrzlá, a stoupací vosk by nás jenom brzdil. Naše taktika je první půlku „na hladkých“, a pak se uvidí. Když tak si necháme na otočce lyže namazat. Nejvyšší bod trati je rychle za námi a postupným klesáním přes několik občerstvovacích stanic se blížíme na 70. kilometr, Granudden. Snažím se zatím vyhnout energetickým gelům. Chci si udržet žaludek v dobré kondici co nejdéle. Na gely přijde řada v druhé půlce závodu. Chleba se sýrem, banány a hlavně „teplé nápoje“. Na Granuddenu přichází první teplý chod v podobě těstovin.
Trasa vede dál po kraji jezera. Trefit úzkou lávku přes řeku a další jezero. Ale copak? Tady se přece má jet rovně přes jezero. Stopa směřuje doprava podél břehu. Než obkroužíme všechny záhyby jezera, máme navíc 4 km. Takže trať nebude 220 km, ale 228 km? To snad ne! To musí na cestě zpátky přece někde zkrátit. Teď nám to nevadí, protože jedeme, tedy skoro letíme po čistém ledu. Až nazpátek tady bude stopa plná vody… a vjíždíme do hor. Čeká nás nejtěžší část tratě. Už si nepovídáme a v dlouhých kopcích se každý soustředí sám na sebe. Přestože jsou na trati nádherná a dlouhá jezera, celkové převýšení se blíží téměř 2000 metrům. Raději na to nemyslet. Najednou někdo říká 90 km za 6 h 8 minut. Tak to by taky šlo.
Při sjezdu z hor míjíme vracející se čelo závodu. Máme nepopsatelnou radost, že nejlepší z našeho týmu Plizi (Jiří Pliska) jede na čele závodu a Michal (Michal Sedláček) hned kousek za ním kolem 5. místa. Oba jsou dříči. Chodí normálně do práce, trénují ve svém volném čase, a i přesto dokážou držet krok se skutečnými profesionály. Za chvíli jsme na jezeře a čeká nás dlouhý úsek na otočku a zpět. Celkem skoro 20 km. Postupně potkáváme všechny naše kamarády, kteří se už vracejí. Zdravíme se a vzájemně hecujeme.
Na otočce jsme za necelých 8 hodin. Mají tu výbornou polévku s mletým masem a bramborem. Sundáváme si na chvíli lyže a dvě porce polévky v nás rychle mizí. Pár fotek a je čas na cestu zpět. Když odjíždíme, přijíždí Přemek. Nechal si jako jediný z nás namazat klistr na stoupání a bylo vidět, že ho v první půlce závodu „máza“ hodně brzdila. Ale není se co divit. Rozhodl se sem jet až týden před závodem, když se uvolnilo místo, a ta vzdálenost v nás všech budí respekt. Vypadá zničeně. Snažíme se ho povzbudit a mizíme. Začíná foukat protivítr a mě začíná bolet pravá pata. Ani jedno nevěstí nic dobrého.
Za chvíli, tedy asi za necelé dvě hodiny, jsme zase zpět v horách. Stoupání do hor z této strany je mnohem přísnější. Kousek stromečkem. Soupaž. Stromečkem. Zase soupaž. Bolí to. Teplota je už dlouho nad nulou a sníh měkne. Začínají se nám bořit hole. Tady zlomit hůl na hladkých lyžích by byla malá tragédie. Za bruslení bychom byli diskvalifikováni a naše lyžařská čest by nám to stejně ani nedovolila. Musíme si na to dávat pozor. V horách projíždíme scenérií lesů a jezer. Je to pro mě asi nejhezčí část tratě, jen kdybychom měli o trochu více času se kochat. Dojíždíme k občerstvovací stanici, kterou „šéfuje“ s velkým přehledem postarší Laponka. Je velmi přátelská a už po cestě tam s námi vedla družný hovor. Hned na něj navazuje. I my se díky ní na chvíli vytrhneme z našeho údělu. Na odjezdu ještě volám „See you next year“. Celé osazenstvo stanice se nahlas směje…
Sjezd zpátky na jezero si užívám. Konečně mám čas si na chvíli uvolnit a protřepat ruce. Na jezeře opět poletíme. Jaké je ovšem moje překvapení, když místo ledu nás čeká voda a brodění. Najednou jedeme rychlostí jen 11 km/h a nejsme schopni zrychlit. No, jestli to takhle půjde dál, tak kdo ví, v kolik dojedeme. Otočím se a zezadu nás rychle dojíždí Přemek. Na lyžích už žádný vosk na stoupání nemá, postupně si ho na ledě sjel a lyže se mu rozjely. No ty jsi nám chlapče ale ožil. Super. Za chvíli jsme zpět na Granuddenu, 155. km. Tady to dobře znám. Místo, kde jsem závod minule zabalil. Občerstvovačka je jak v Interhotelu, mají jiný druh těstovin než na cestě tam. Nevypadají sice vábně, ale chutnají skvěle!
Čeká nás skoro 30 km dlouhé stoupání. Naše tempo se už nadobro zpomalilo. V Martinovi „bouchly saze“ a ujel nám. Pravidelně se s Frantou a Přemkem střídáme ve vedení. Za každou otáčkou je další kopeček, který nám bere síly. Začíná se stmívat. Fouká silný protivítr, tak aspoň, že sníh začíná zase přimrzat a stopa se zrychluje. Stoupání je opravdu nekonečné. Občas mi na hodinkách problikne nějaká zpráva. Nesmím se na hodinky koukat! Stačí jeden letmý pohled a už ztrácím pár metrů, které se stále hůř a hůř za klukama sjíždí. Snad mi nedojdou síly a vydržím s nimi až do cíle. Letošní příprava šla skvěle až do 5. února. Moc jsem se necítil, a tak jsem šel na test. „Máte koronavirus“, zaznělo. Deset nic moc dnů doma v karanténě bez pohybu, a potom se pomalu dostat zpět do formy… Ale zatím žádný hendikep necítím, tak snad vydržím. Musím věřit, že na takový závod se člověk vlastně připravuje celý svůj sportovní život.
Přichází občerstvovací stanice, kde máme naše vaky s náhradním oblečením a hlavně čelovky. Budou potřeba. Přemkovu snahu se jít převléct odrážím rychle slovy: „Chceš tady skončit? Jak si sedneš, už se nezvedneš!“ Mám s tím svoje zkušenosti… Nic nenamítá. Rychlé občerstvení, bereme čelovky a jedeme dál. Po každém zastavení je stále těžší a těžší rozhýbat tělo zpět do provozní teploty. Už je skoro tma. Naštěstí svítí krásně měsíc. Jedeme jen za svitu měsíce a nebýt na lyžích celý den, připadalo by nám to jako krásná romantická projížďka. Za další zatáčkou zase kopec. Kolikátý už dnes. My do cíle snad nikdy nedojedeme. Tady už přece musí být ta odbočka doprava, která značí vrchol stoupání. Tak dlouho nic, až jí Franta skoro přejel. A hned jsme trochu veselejší. Už jsme na 180. km, jedeme 15 hodin. Hurá už jenom tři hodinky. Zní to hrozně, ale mně to v tu chvíli vlastně udělalo radost.
Zapínáme čelovky. Čekají nás rychlé sjezdy. Na to, že je úplná tma a stopa je sotva vidět, se na můj vkus řítíme za sebou příliš blízko a moc rychle. Je to sice nebezpečné, ale není moc času cokoliv řešit. Snad jen doufat, že nikdo z nás neudělá chybu. Najednou v malém stoupání proti nám silné světlo. „Co to sakra je?“ Ze tmy se ozve: „Já jsem si vás chlapci přijel zkontrolovat“. Hurá, náš šéftrenér, servisman, řidič, organizátor a hlavně kamarád a nejdůležitější člověk našeho Silvini Madshus Teamu Mareček (Marek Pazderský). Díky němu jsem za ta léta měl možnost poznat tolik skvělých kamarádů z různých koutů naší země. Celý den jel na sněžném skútru s těmi nejlepšími a občerstvoval je. Hlásí, že Plizi byl nakonec druhý a Michal čtvrtý. Perfektní! Kluci jsou borci! Mareček se na nás mohl už vykašlat a jít domů, ale jel zpět na skútru 40 km, aby nás doprovázel ve tmě, občerstvoval a podpořil. „Krakonoši, děkujeme!“
Svištíme dál. Další sjezdy. Krátké jezero. Občerstvovačka. Kopec a zase sjezdy… Cesta je nekonečná. Konečně poslední dlouhé jezero. Fouká hodně silný protivítr. Už jsme skoro na konci jezera. Jo! Máme to! Projíždíme malý remízek. A zatraceně, za ním další část jezera. Mě snad trefí šlak! Na druhý pokus jsme na konci jezera a za chvíli poslední občerstvovací stanice. Do cíle zbývá už jen 15 km, ale na hodinkách mám 213 km. Délka tratě nesedí. Zatraceně nesedí! Párky si opravdu nedám. Snad už dnes poslední gel, napít a dál. Žaludek mám už trochu „na vodě“. Přichází poslední kopec. Přemek už nám „frnknul“, a tak se šineme s Frantou do kopce jak dva dědečci na výletě. Abych se zabavil snažím se odhadnout kolik na jeden odraz tak asi ujedu. No, více než deset centimetrů to nebude. Ani nechci vidět ty puchýře na dlaních, až si sundám rukavice. Koukám zase na hodinky a vidím jen černo. Hodinky klekly. I na ně už je závod moc dlouhý…
Když konečně zdoláme poslední kopec, mám pocit, že bychom měli zrychlit, ale nějak se nám to nedaří. Ptám se nejistě Franty: „Jedeme do kopce, nebo z kopce?“ Franta po chvíli přemýšlení odvětí: „Já myslím, že po rovině“. Je to dobrý, jsme na tom mentálně podobně… Poslední občerstvení od Marečka. „Chlapci, chlapci, kde se touláte, už jsem si myslel, že jste jeli jinudy.“ A konečně sjezd. Jenže… stopy jsou tu a tam rozježděné od skútrů, předozadní stabilita už není to, co na začátku, a tak je sjezd zase nebezpečný. Až v cíli se dozvíme, že někde v těchto místech spadnul Pavel a zlomil hůlku. Zrovna jel kolem místní mladý muž na skútru. Na Pavlovu žádost, zda by mu nepůjčil náhradní hůlku zmizel se sekerkou v lese a za chvíli, světe div se, klacek jako hůlka. Tady si pane umí poradit. Klacek byl sice delší, ale s tím už si zase poradil Pavel a jelo se dál.
Pavel má vůbec štěstí na veselé zážitky na tomto závodě. Před třemi roky dojel v půl čtvrté ráno. Přišel z cíle jako kdyby šel z flámu a medaile mu utekla o deset minut. Po cestě v noci potkal závodníka, který stál ve stopě „na štorc“ a nehýbal se. Když se ho zeptal, zda je v pořádku, závodník opáčil, že jo. Prý si jen odskočil do lesa na záchod a když se vrátil, tak už si nepamatoval, kterým směrem jede… Čekal až se někdo objeví a ukáže mu cestu, aby snad nejel náhodou zase zpátky. Po tolika kilometrech holt tělo i hlava už funguje hodně jinak.
Hurá světla Jokkmokku. To je taková krása! Dojíždíme s Frantou s rukama nad hlavou do cíle a projíždíme magickou cílovou bránou. Čeká nás Dan Tynnel, organizátor a trojnásobný vítěz slavného Vasova běhu. Dostáváme vytoužené medaile! Povídám: „Bylo to delší o osm kilometrů!“ Směje se a říká: „No jo, bylo“. Co na to říct, a navíc teď už je to stejně jedno. Zasmáli jsme se. Nezbytné cílové foto, otáčíme se a směřujeme na běžkách proti směru závodu ještě asi 500 m na ubytko.
Po více než 18 hodinách sundáváme běžky z nohou. 
Chůze mi fakt moc nejde. Navíc už mě bolí i druhá pata. Jestli já nebudu zítra chodit… Sedím na schodech a poslouchám Romíka. Na posledních deseti kilometrech mu přestala svítit čelovka a spadnul snad v každém sjezdu, než se mu při jednom z pádů zase rozsvítila. Je jasné, že konec závodu už pro nás všechny bylo něco mezi nebem a zemí. Nejsem schopen se svléknout. Nezvednu ruce. Kamarád Jenda mě svléká. Dává se do mě zimnice. Jenda mi pomáhá do horké vany. Jmenuji ho ještě svým asistentem pro dnešní večer. Jenda opáčí: „takových by tady dnes bylo…“ Z vany mi taky nejde vylézt bez asistence. Pravou ruku nezatnu a puchýře na dlani ani neřeším. Nakonec v půl druhé usínám. Někteří nespali vůbec. Byl to zatraceně dlouhý, ale nádherný den na lyžích v úžasné přírodě. Všichni jsme závod nakonec zvládli na medaili a nikomu se nic nestalo. Co víc si přát! Už se těším, jak si budeme zítra sdělovat své dojmy. Emoce prostě musí ven.
Strastiplná cesta domů, kdy nás postupně nechtějí vzít do letadla ani ve Stockholmu, ani potom ve Varšavě, už je jen takové malé opepření závěru našeho výletu uprostřed „covidového“ šílenství. Už slyším Helenku, jak mi doma říká. „Ale nebudeš chtít tenhle závod teď jezdit každý rok, viď, že ne“?! Co jiného na to říct, než „Určitě ne. Neboj.“ Nezbývá než se rozloučit. Jak jinak než starým skandinávským lyžařským pozdravem, který my běžkaři používáme dodnes. Takže Skol! A už teď se začínám těšit. Třeba se uvidíme zase za rok na konci března kousek za polárním kruhem.
Jaromír Sladkovský – 115. místo – 18hodin 34 minut a 11 vteřin